V našem mysliveckém spolku pracuje devět lovecky upotřebitelných psů.
Dva maďarští ohaři krátkosrstí, český fousek, německý drátosrstý ohař, dva němečtí křepeláci, jezevčík dlouhosrstý, borderteriér a welšteriér.
Členové MS se zúčastňují se svými svěřenci nejen lovů, ale i zkoušek a výstav loveckých psů a to na všech úrovních. Od okresních, národních až po mezinárodní.
Lovecká kynologie je jedna z nejvíce zastoupených složek v naší České myslivosti.
Maďarský ohař krátkosrstý (anglicky Hungarian Short-haired Pointing Dog) je blízkým příbuzným maďarského ohaře drátosrstého. Je znám pod jménem Vizsla nebo se mu také přezdívá „krátkosrstý maďar“ nebo jen „maďarský ohař“, což je vlastně nesprávně, protože je to označení pro více typů psů. Je to všestranně využitelný a bystrý pes.
Jak jeho název vypovídá, byl vyšlechtěn v Maďarsku, a to jako lovecký pes – ohař. Stalo se tak asi ve 14. století, kdy se o tomto plemeni objevily první zmínky. Podle jiných zdrojů jim podobní psi existovali ve střední Evropě již ve středověku a byli používáni především pro lov.
Vyšlechtěn byl neúmyslně, nevedou se tedy žádné záznamy o tomto šlechtění. Pochází od východoevropských honičů, přivezených do Karpatské kotliny kočujícími kmeny Maďarů v 9. století, kteří se později křížili s místními psy – tak vznikl maďarský ohař krátkosrstý.
Moderní chov s vedením záznamů začal v roce 1920, a díky němu byl v roce 1936 maďarský krátkosrstý ohař uznán FCI jako samostatné plemeno.
Ve 30. letech 20. století byl zkřížením s německým drátosrstým ohařem získán maďarský ohař drátosrstý.
V České republice se vyskytuje velmi hojně, mnohem více než maďarský ohař drátosrstý. Oblíbený je ale po celém světě, i v USA a Kanadě. K původnímu využití – k lovu – se stále používá, avšak uvidíme ho i jako společníka.
Foto: Všestranné zkoušky - Tábor - 2021
Český fousek (anglicky: Bohemian wire-haired Pointing griffon) je české národní lovecké plemeno psa a druh hrubosrstého ohaře, který byl poprvé čistokrevně chován již za Rakouska-Uherska roku 1882.
Jméno dostalo toto plemeno podle "vousu", který má na bradě a kterým se vyznačuje.
První zmínky o psech podobných českému fouskovi nalézáme již v době Karla IV, který je choval jako lovecké psy. Z této doby existují i zmínky o prodeji těchto psů do zemí dnešního Německa nebo Polska, ale i mnohem dále, je tedy pravděpodobné, že ohaři evropského původu v sobě mají i krev českých fousků. Plemeno českého fouska tak může být pokládáno za jedno z nejstarších plemen ohařů v Evropě.
V roce 1882 – když se ještě českému fouskovi říkalo český ohař – byl uveřejněn první standard, který uveřejnil Josef Vilém Černý z Berouna v časopise Myslivost.
První světová válka přinesla úpadek v chovu mnoha loveckým plemenům a podobně na tom byl i český fousek — protože nebyli tito psi cvičeni na obranu a pro lov v té době nebyly podmínky, byli zapomenuti. Po první světové válce došlo za přispění pana Františka Housky k obnovení chovu, který v důsledku rakousko-uherských restrikcí takřka zanikl.
Po druhé světové válce byl český fousek křížen s hrubosrstými ohaři, aby byla vytvořena chovná základna. Současný standard plemene pak byl Mezinárodní kynologickou federací přijat roku 1963. Oficiální používaná zkratka je CF.
Německý drátosrstý ohař (německy: Deutsch Drahthaar, anglicky: German Wirehaired pointer)
Německý ohař drátosrstý se vyvinul ze starých vodních psů, převážně z Anglie, využívaných pro lov bobrů, vyder a k nahánění ryb. Od nich se také odvozují další hrubosrstá psí plemena, třeba český fousek. Vyvinul se v 19. století, hlavně křížením nejlepších německých hrubosrstých psů, jako je pudlpointr a korthalsům grifon. Měli být využívání hlavně jako lovečtí psi se specializací na lov pernaté zvěře a stavění. V současné době se k těmto účelům stále využívají, ale najdeme je i jako společníky.
První popis těchto psů byl vytvořen v německém Hannoveru roku 1882, ve stejný den na stejném místě byl vytvořen i popis německého ohaře ostnosrstého , čímž se tato plemena rozdělila na dvě (do té doby byla brána jako jedno).
Oficiální používaná zkratka v Česku je NDO. Zde se toto plemeno běžně chová a nalezneme zde mnoho chovatelských stanic.
Německý křepelák (anglicky: German Spaniel, německy: Deutscher Wachtelhund) je německé lovecké psí plemeno.
Pes podobný dnešnímu německému křepelákovi existoval již v roce 1719, později ale vyhynul. Němečtí kynologové se rozhodli toto plemeno obnovit a tak byl pes, podobný tomu původnímu, vyšlechtěn okolo roku 1890.
Našlo se několik podobných psů v Bavorsku a křížili je s vodními psy. Nové plemeno se uchytilo jako lovecký pes, který rád aportuje i z vody. Využíval se především k lovu zajíců a lišek.
Přesto se ale poměrně často vyskytovalo příbuzenské křížení, protože zakládajících psů bylo pouze jedenáct.
V roce 1960 a později v 70. letech 20. století bylo několik psů importováno i do USA, odkud se později dostalo do Kanady, kde bylo využíváno ke stopování medvědů baribalů, též zvaných jako americký černý medvěd.
Plemeno se dříve dělilo na dvě varianty dle zbarvení:
V současné době se toto rozdělení již neuznává. V roce 1903 uznal plemeno německý křepelák německý klub chovatelů psů. UKC ho uznal roku 1996. Oficiální zkratka používaná v Česku je NK.
Plemeno je poměrně málo známé, nejvíce rozšířené v Německu. V Česku je velmi oblíbené mezi myslivci, majitelé jsou povětšinou sdruženi v "Klubu Německého křepeláka.
Jezevčík dlouhosrstý (podle německého Dachshund 'jezevčí pes', odtud i hovorová označení daxl, daxlík, norař) je v současné době velice oblíbené psí plemeno. Někteří chovatelé, jako jsou myslivci, ho používají pro myslivost, avšak v současnosti se čím dál tím více chová coby domácí mazlíček a hlídač. Hodí se i k účasti na psích výstavách. Patří k vysoce společenským psům, je přátelský, oddaný, ale má vlastní rozum, jelikož v noře nemůže spoléhat na svého pána, proto potřebuje důslednější výchovu. Jezevčíci patří do 4. skupiny FCI.
Jezevčíci se dělí na šest typů dle velikosti a typu srsti: jezevčík dlouhosrstý standardní, jezevčík dlouhosrstý králičí/trpasličí, jezevčík drsnosrstý standardní, jezevčík drsnosrstý králičí/trpasličí, jezevčík hladkosrstý standardní a jezevčík hladkosrstý králičí/trpasličí.
Dlouhosrstí jezevčíci jsou charakterističtí mírně zvlněnou, asi 5 cm dlouhou srstí, která vytváří na uších volánky a na ocasu prapor. Bezúdržbová, líná 2× ročně (na jaře a na podzim), kdy je nutné ji často vyčesávat. Kvůli bakteriím, které by se na voláncích uší mohly zachytit, je nutné kontrolovat zdraví zvukovodů.
Drsnosrstí jezevčíci mají na dotek hrubou a krátkou srst. Říká se o nich, že jsou z jezevčíků nejméně přátelští. Vyžaduje speciální péči; srst je nutné 2× ročně trimovat a neměla by se často mýt šamponem, který ji ničí.
Původní krátkosrstí jezevčíci mají lesklou, velmi krátkou a na dotek jemnou srst. Není náročná na údržbu, líná 2× ročně, v tomto období vyžaduje zvýšenou pozornost.
Jezevčík standardní velikosti má hmotnost od 8 do 9 kg, králičí/trpasličí varianty mají do 4 kg. Výšku standard FCI neuvádí.
Border teriér je psí plemeno vyšlechtěné ve Velké Británii v 18. století. Patří mezi teriéry, je to tedy lovecký pes.
V něčem je jako každý teriér: smělý, aktivní, přirozeně ostrý, velmi houževnatý. Přesto s ním prý je snazší pořízení než s většinou jeho příbuzných. Má být klidnější, mírnější a poslušnější. Důležité bylo, aby byl tak malý, aby se vešel do nory, tak ostrý aby se nezalekl lišky ani jezevce, a tak otužilý, aby mu nedělalo problém skočit pro střelené zvíře do ledové vody. Dodnes patří ve své vlasti mezi lovci k nejoblíbenějším teriérům.
Border má po materiální stránce jen malé nároky. Není nutno ho složitě upravovat jako většinu teriérů, nešpiní se. Je malý, skladný a přizpůsobí se čemukoli. I domácím zvířatům a ostatním psům. Postupně se border stal i docela oblíbeným pejskem rodinným. Je to hbitý a vytrvalý uličník, k akci vždy rychle připravený. Jeho chovatelé musí věnovat mnoho času společným aktivním procházkám. Je lehko vycvičitelný.
Velšteriér je jedno z nejstarších plemen teriéra, který je ve své vlasti Walesu chován mnoho staletí. Velšský král Howell Dobrý (Hywel Dda) vypracoval v 10. století na tehdejší dobu moderní sbírku zákonů, ve které rozlišuje tři druhy loveckých psů – psa stopovacího, španěla a greyhounda – a dále uvádí tři druhy psů „Cur“ – mastifa, pasteveckého psa a psa „House Cur“ což zřejmě bylo označení pro velšteriéra nebo jeho předchůdce. Dnes slovo „Cur“ odpovídá českému podvraťák, lotr, sketa, darebák, hafan a toto pochází z keltského slova „Cu“, které má protějšek v řeckém slově kuon nebo latinském canis (pes). Waleské slovo „Ci“ znamená pes, množné číslo jsou „Cwn“. Velšteriér byl ve středověku byl označován slovem „Daergi“ (v množném čísle „Daear-Ci-Gwn“) z čehož se odvozuje dnešní „Daer-Ci-Cymru“. Slovo „Daerci“ se vyskytuje už ve středověké waleské poezii.
Velšteriér je všeobecně považován za praotce všech britských teriérů, který se nejvíc podobá již vymřelému Old English Black and Tan teriérovi. Velšteriéři byli používáni k lovu ve smíšených smečkách s vydraři, foxhoudy a jinými honiči. První písemný záznam o chovu psů podobných dnešnímu velšteriérovi pochází z roku 1750. Jednalo se o rodinu Jonesovou z Ynysforu v dřívějších hrabstvích Merionethshire a Caernarfonshire, která se chovem těchto psů systematicky zabývala. Ze začátkem 19. století existují záznamy o smečkách velšteriérů ve středním a severním Walesu. Proslulá byla na příklad smečka Aberllechova z distriktu Senabridge.